Aktuálně

O projektu

Ženy umělkyně

Umělecká kritika

Umělecké vzdělávání

Genderové reflexe

Populární kultura

Neznámá území českého moderního umění

Anna Macková (1887 - 1969)


Anna Macková  (1887 – 1969)

Anna Macková patří mezi ty umělkyně, o nichž se dozvídáme především prostřednictvím jejich slavnějších uměleckých partnerů. Prosadit se vedle excentrické a komplikované osobnosti, jakou byl Josef Váchal, bylo rozhodně náročné. Dodnes je Macková často nahlížena jen jako Váchalova životní družka a její unikátní malířské a především grafické dílo přitom zůstává nepovšimnuto a nezpracováno na okraji uměnovědného zájmu.      

Anna Macková se narodila v roce 1887 ve Studeňanech na Jičínsku. Podle dostupných zdrojů studovala od roku 1909 do roku 1911 na soukromé škole Karla Reisnera v Praze (portrét, zátiší, krajinu) a následně pak grafiku u Františka Horkého. Ačkoli se zkraje své kariéry věnovala i olejomalbě, svou uměleckou tvorbu zasvětila grafice. Kolem roku 1915 vytvořila svá první grafická díla – zatím v černobílém provedení. Její hluboký vztah k české krajině a přírodě vůbec od počátku ovlivnil její dílo, jež otevírají tři cykly dřevorytů: Domažlice (1917), Z Českého ráje (1918) a Náchodsko (1919), charakteristické zvláštní ornamentálností a lidovostí. Kromě krajinných motivů se Macková často s oblibou věnovala námětům květin a zvířat, řadu z nichž navíc sama knižně zpracovala a doprovodila vlastními texty; k nim patří např. dvě autorské knihy Koleda (1921) a Kozlíček (1922), které vynikají půvabným spojením lidových říkadel s grafickým obrazem.

Macková své práce vystavovala od roku 1917 a již první ohlasy na její práci nešetří chválou: „Dřevoryty A. Mackové technicky velice vyspělé, snesou i nebezpečná sousedství. I o dobrý nápad není nouze, jak vidět z originélních „Ex libris“.“1) V roce 1918 Macková vydala první soubor knižních značek se převažujícími zvířecími motivy, v němž se snoubí elementární geometrie s prvky doznívajícího secesního tvarosloví. V tomto roce se autorka poprvé setkala s Josefem Váchalem; trvá však ještě další dva roky, než se z přátelství vyvine milostný vztah. 11. září roku 1920 Váchal Mackovou vybízí, aby s ním spojila svůj život: „Dopijme osud svůj na dno! A. Macková, vyzývám Vás na cestu se mnou!“2)  Vztah obou umělců je sice vášnivý, avšak od počátku jej doprovází konflikty, vyvolané především Váchalovou vznětlivou povahou. Macková přitom pečuje nejen o společnou domácnost, ale také financuje některé Váchalovy umělecké počiny, včetně Krvavého románu.

V roce 1923 odjíždějí na společný tříměsíční výlet do Jugoslávie.3) Tento pobyt příkladně ilustruje rozdílnost povah obou umělců i jejich tvorby samotné. Váchal, který je s pobytem nespokojen, téměř nemaluje (podle deníkového zápisu Mackové Váchal udělal 3 kolorované kresby a 4 skici a zamýšlel se nad cyklem Mor v Korčule). Macková je naopak okouzlena; jižní Evropa ji nabíjí novou energií a inspirací a z pobytu vytěží jeden ze svých nejzdařilejších cyklů Prázdninové putování. Knižně vychází tento soubor až roku 1927, ale řada dřevorytů vychází dle skic přímo z navštívených míst. Prázdninové putování, které autorka doprovodila i textem, bychom mohli nazvat zápisníkem z cest, který bohatě doprovázejí černobílé i barevné dřevoryty, povětšinou s náměty chudých stavení, domácích zvířat a prostých vesničanů. Ještě před vydáním tohoto cyklu vytváří Macková také řadu samostatných grafických listů nazvaných Korčula, které se objevují na společné výstavě Kruhu výtvarných umělkyň, jehož byla od roku 1920 aktivní členkou. I tentokrát se Mackové barevné dřevoryty, jejichž techniku si osvojila díky Váchalovi, těšily příznivé kritice: „K velkým souborům obrazovým lze přičlenit grafické dílo Anny Mackové, velký cyklus barevných dřevorytů „Korčula“. Vybrané náměty z přímořských jižních krajů, jsou podány obtížnou technikou barevného dřevorytu způsobem v českém umění zcela ojedinělým. Na některých listech (např. „V hlubinách moře“) ukazuje umělkyně krajnosti své techniky, dosahujíc efektů, jaké jsme zvyklí obdivovati jen mistrů japonských.“4)

V následujících letech autorka realizovala další cykly dřevořezů: České motivy (1926), Zvířátka (1925), České motivy (1926) a Albrechtický hřbitůvek (1927). Společně s Váchalem vydala roku 1931 cyklus pěti velkých dvojlistů Prášilská papírna, kde Váchal napsal text jako poctu a vzpomínku vyhořelé šumavské továrny na ruční papír a Macková svými grafickými tisky zdokumentovala postup výroby papíru.

První polovina 30. lét byla pro Mackovou po umělecké stránce mimořádně příznivá a nakloněna ji zůstává i kritika. Těmito slovy komentoval její dílo Emil Pacovský na stránkách Veraikonu při příležitosti členské výstavy Kruhu výtvarných umělkyň: „A pokud jde o expozici grafickou, tu kolekce dřevorytů Anny Mackové jest hotovým uměleckým překvapením pro každého, kdo rozumí grafice a miluje dřevoryt. Je zde výběr skvělých listů, zvláště barevných dřevorytů, kde se snoubí umění ducha s uměním techniky v dokonalé souhře. Anna Macková jest na cestě, kde naše moderní specificky evropské umění dřevorytecké soutěží s proslulým starým asijským dřevorytným uměním japonským.“5)

Určitý zlom v Mackové umělecké práci nastává kolem roku 1937. Bezprostředně po smrti její matky se Váchal a Mackovou natrvalo přesídlují na Mackové rodinný statek do Studeňan. Odchod z Prahy znamenal pro Mackovou odloučení se od centra uměleckého dění a tuto izolaci ještě ztěžovaly množící se agresivní výstupy Váchala nejen vůči Mackové, ale také vůči nejrůznějším návštěvám jejich společných přátel. Trpké soužití s Váchalem Macková často glosovala ve svých deníkových záznamech. 5. prosince 1939 například uvádí: „Upravuji psům bednu jako boudu v předsíni, aby zcela nezařádili komoru. Pro puch tam nebylo již k vydržení. A to autoru „Mystiky čichu“ nevadí! Je to od pejsků!“

První samostatnou výstavu Anny Mackové uspořádalo Městské průmyslové muzeum v Hradci Králové; ve sbírkách nynější Galerie moderního umění v Hradci Králové je dnes uchován rozsáhlý soubor autorčiných grafických listů. Další soubornou výstavu měla Macková v roce 1936 v Praze. Kromě účasti na všech členských výstavách Kruhu výtvarných umělkyň se její drobné, avšak pozoruhodné grafické dílo po celá 30. léta pravidelně objevovalo na mezinárodních výstavách ex libris (New York, Athény, Los Angeles).

Anna Macková zemřela 4. 5. 1969 v Nové Pace a je pohřbena nedaleko Studeňan na hřbitově v Radimi. Na stejném hřbitově je pochován také Josef Váchal, který zemřel pouhých pět dní po své družce.

Poznámky:
1. Ferdiš Duša, Výstava Výtvarného odboru Ú S Č Z, Ženská revue, 1917, č. 9, s. 236.
2. Jiří Olič, Neznámý Váchal - Život umělce, Praha 2000, s. 104.
3. Více in: ibid., s. 120 – 123.
4. Emil Pacovský, Členská výstava Kruhu výtvarných umělkyň v Praze, Veraikon, 1924, s. 65.
5. Emil Pacovský, Členská výstava Kruhu výtvarných umělkyň v Praze, Veraikon, 1931, s. 80.

 

Julie Weissová