Aktuálně

O projektu

Ženy umělkyně

Umělecká kritika

Umělecké vzdělávání

Genderové reflexe

Populární kultura

Neznámá území českého moderního umění

Karla Vobišová-Žáková (1887 - 1961)


Karla Vobišová-Žáková (21.1.1887, Kunžak - 7. 6. 1961, Praha)

Karla Vobišová bývá uváděna jako první česká profesionální sochařka. Narodila se do početné rodiny v Kunžaku nedaleko Jindřichova Hradce. Na hořickou c.k. odbornou kamenosochařskou školu byla profesorem Quido Kociánem přijata v roce 1914 jako první žena v historii, a to hned do druhého ročníku. Po absolvování školy v Hořicích se v roce založení Československé republiky stala žačkou profesorů Josefa Drahoňovského a Bohumila Kafky na Uměleckoprůmyslové škole v Praze. V roce 1924 rovněž studovala v Paříži u Emila Antoina Bourdella, žáka Augusta Rodina a autora monumentálních sochařských realizací. Díky zájmu a podpoře B. Kafky se sochařka poměrně záhy dostala k prvním veřejným zakázkám, mezi něž patřila náhrobní kamenná plastika na Vyšehradském hřbitově a pískovcový pomník padlým ze světové války v Nové Pace, Kafkově rodišti. Je autorkou celé řady pomníků, pamětních desek a soch. Jejím nejznámějším dílem je mramorová socha básnířky a spisovatelky Elišky Krásnohorské (1931) pro Karlově náměstí v Praze (za tuto sochu z rumunského mramoru obdržela vyznamenání od Akademie věd a umění). Slavnou literátku Vobišová přitom zpodobnila již dříve, a to ve formě bronzové pamětní desky, jež byla instalována na domě v nedaleké Černé ulici a v níž – slovy Josefa Čapka – „sochařka usilovala sloučit charaktery básnické významnosti s ženským půvabem“. Vobišová je autorkou mnoha sochařských portrétů, včetně Otakara Březiny, Charlotty Masarykové, Bohumila Kafky, Terézy Novákové, Heleny Malířové, Marie Pujmanové, Fráni Šrámka, Josefa Hory, Boženy Němcové, Karla Hynka Máchy, Minky Podhajské či Renáty Tyršové. Vynikala také v portrétech dětí. V rodném Kunžaku byl před kostelní věží v roce 1933 postaven její památník obětem 1. světové války zpodobňující Legionáře. Životním dílem Karly Vobišové měl být stříbrný náhrobek sv. Vojtěcha pro katedrálu sv. Víta v Praze. Soutěž vypsanou v roce 1937 vyhrála a dovedla až do konečného modelu, ale události následujících let realizaci znemožnily. Sochařka Karla Vobišová-Žáková zemřela 7. června 1961. Ostatky umělkyně, jejíž díla jsou zastoupena i ve sbírkách Národní galerie, jsou pochovány na Vyšehradském hřbitově. V roce 1984 jí u příležitosti 100. Výročí narození uspořádala soubornou výstavu Středočeská galerie v Praze.

Karla Vobišová od první poloviny 20. let vystavovala s Kruhem výtvarných umělkyň a doboví recenzenti jejím pracím poprávu věnovali velkou pozornost. Emil Pacovský označil Vobišové portréty ve Veraikonu v recenzi III. Výstavy K.V.U. v roce 1924 za jeden z vrcholů dobové české sochařské produkce a Josef Čapek ji spolu s Julií Winterovou-Mezerovou a Vilmou Dysmasovou v témže roce vysoko vyzdvihl nad uměleckou úroveň ostatních členek sdružení. O dva roky později na stránkách Ženského světa L. Atsebešová napsala: “Plastiky Karly Vobišové mají již své jméno. Jsou technicky poctivé, s divákem nekoketují a jsou čím dále tím vroucněji proteplené. A jsou to zejména ženské hlavy, jež se daří mladé sochařce a jimž dává hovořit silným, ač vždy úmyslně přitlumeným životem.” Největší zájem u odborné veřejnosti pochopitelně vzbudila Vobišové realizace pomníku Elišky Krásnohorské na Karlově náměstí v Praze. “Byl to nesnadný úkol převésti do monumentálního díla pomníkového osobnost, jejíž celou duchovní a společenskou velikost bylo lze podati toliko výrazem oduševnělé tváře a prostým postojem, a nikoli mohutností tělesnou, umělým gestem a jinými tělesnými přednostmi, neodpovídajícími pravdě,” napsal o něm Emil Pacovský. “Avšak Vobišová dala pravdě i umění vše, co jim náleží. Předvádí nám nejvýš skromnou, tělesně nepatrnou, zcela prostičkou ušlechtilou Elišku Krásnohorskou v nejjednodušších formách a nejúspornějších liniích a přece v monumentální postavě, jaké se dožaduje pomník na volném prostranství. Otázka oděvu, která vždy vzbuzuje rozpaky ve vytváření podobiznových pomníků ženských, byla zde vyřešena mimořádně duchaplně a šťastně tak, že ústroj této sochy nebude nikdy rušiti dojem z nějaké časové, historické módy.”

Martina Pachmanová