Aktuálně

O projektu

Ženy umělkyně

Umělecká kritika

Umělecké vzdělávání

Genderové reflexe

Populární kultura

Neznámá území českého moderního umění

Sláva Tonderová-Zátková (1884 - 1969)


Sláva Tonderová-Zátková (1884 – 1969)

Sláva (Miloslava) Tonderová-Zátková se narodila se v Českých Budějovicích do rodiny spoluvlastníka firmy na výrobu těstovin a pečiva Vlastimila Zátky. Rok poté se narodila její sestra Růžena, která svůj profesní život zasvětila rovněž umění. Po odchodu z rodného města do Prahy Sláva studovala malířství v soukromé škole Antonína Slavíčka a „robustní impresionismus“ (J. Čapek) jejího učitele výrazně ovlivnil její umělecké začátky. Krátce navštěvovala rovněž kurzy v Académie de la Grande Chaumiere. První autorskou výstavu měla v roce 1919 a během meziválečných let následovala další veřejná vystoupení. V roce 1921 vystavovala své práce v Topičově salonu v Praze; Josef Čapek v recenzi v Lidových novinách její malířskou techniku označil jako „širokou, volnou, jadrnou, přímo mužskou“ a právem poukázal na příbuznost jejího krajinářského díla s Otokarem Nejedlým a Vincencem Benešem. O šest let později  následovala zřejmě nejvyrovnanější výstava v pražském Mánesu, jehož byla Tonderová-Zátková členkou. Josef Čapek, který autorčinu práci sledoval po celá dvacátá léta, vyzdvihl její „zralé práce, k nimž dospěla postupným houževnatým vývojem“ (Lidové noviny). Tonderové obrazy se vyznačovaly temperamentem a bezprostředností; od počátečního impresionistického rozvolnění, které hraničilo až s fauvismem, však postupně směřovala k věcnějšímu a také plastičtějšímu a robustnějšímu pojetí tvaru a barvy. Konstruktivní obrazová stavba a skladba a také snaha o syntetickou zkratku akcentované téměř vitalistickou oslavou přírody a země se kolem poloviny dvacátých let staly v malířčině díle klíčové. Své motivy hledala nejen v české krajině, ale také při početných cestách po Evropě. Očaroval ji zvláště jih Evropy – jižní Francie, Dalmácie, Korsika, Mallorca, italská Perugie a San Gimignano či Ibiza a Baleáry. Pevné, těžké tvary jejích krajin v sobě skrývají románský temperament a výrazně se tak vymykají středoevropské náladovosti a expresi, kterou lze vysledovat u jejích souputníků z řady „mánesovských“ krajinářů. Tuto proměnu ocenil u příležitosti její výstavy v Mánesu v roce 1927 v Pestrém týdnu přední český historik umění Antonín Matějček: „Jakkoli tak impressionistickou víru, přece objevily se bezděčně v jejím díle složky napovídající, že nepropadne dilletantismu, jež stravoval pokolení postimpressionistické. Byly to rysy (...) nasvědčující touze po novém poznání, po kázni malířské, ležící za obvodem okamžitého zážitku a náhodné inspirace.“ Od konce třicátých letech dílo Tonderové-Zátkové ztrácelo předchozí údernost a přesvědčivost. Jubilejní retrospektivní – a také poslední – výstava Tonderové-Zátkové se konala v roce 1959 v galerii Mánes, autorem textu v doprovodném katalogu byl Jaromír Pečírka.

Martina Pachmanová