Aktuálně

O projektu

Ženy umělkyně

Umělecká kritika

Umělecké vzdělávání

Genderové reflexe

Populární kultura

Neznámá území českého moderního umění

Zdenka Košáková: Architektka a literátka


Zdenka Košáková: Architektka a literátka

Martina Pachmanová


Nejsem polnicí, jež hlásat velké věci
     byla vyvolena,
jen v brázdě pěnicí, která než dozpívá,
     snad bude uhoněna.
(Motto básnické sbírky Z. Košákové, „Chudý přínos“)


Ačkoli se v dějinách české literatury neobjevuje mnoho ženských jmen, přesto se z dnešní perspektivy literatura jeví jako Múza přející ženské tvořivosti a obraznosti. Od začátku 19. století se řada spisovatelek významně podílela na formování české kultury a bez Boženy Němcové či Karolíny Světlé si lze těžko představit kteroukoli učebnici české literatury. Virginia Woolfová na konci 20. let minulého století napsala, že aby žena mohla psát, potřebuje peníze a vlastní pokoj. Pro literátky to snad byla podmínka dostačující. Pro ženy, které toužily uplatnit své nadání v oblastech výtvarného umění, však byla situace daleko obtížnější. Vedle „vlastního pokoje“, finančního zázemí, gramotnosti a papíru a tužky pro vstup do světa umění totiž potřebovaly akademické vzdělání, jakousi institucionální stvrzenku o způsobilosti vykonávat povolání malířky, sochařky či architektky – povolání, která až do počátku 20. století zůstávala ženám zapovězena.
   Plnohodnotné studium v těchto oblastech se českým ženám na pražské Akademii výtvarných umění a Uměleckoprůmyslové škole otevřelo až v roce založení Československé republiky. Oborem, který byl více než ostatní zatížen genderovými předsudky a ženám dlouhou dobu znemožňoval profesní rovnoprávnost, byla architektura. Pohlíželo se na ni jako na jistý vrchol tvořivosti – jako na „totální umělecké dílo“ – a věřilo se, že ženu na rozdíl od muže příroda nevybavila prostorovým myšlením a představivostí. Architektura navíc vyžadovala nejen výtvarný talent, ale také technické znalosti, jejichž sumu – jak tvrdili mnozí myslitelé – žena zvládnout nedokáže.
   Mezi prvními českými architektkami, které vstoupily na kulturní scénu v době první republiky, patřila i Zdenka Košáková (5. března 1899 – 25. srpna 1945). Ačkoli se Košákové dodnes nevěnovalo mnoho pozornosti, její tvorbě v oblasti zahradní architektury se dostalo alespoň dílčího ocenění v rámci výstavy Povolání architektka, která proběhla v pražské galerii Nová síň v roce 2003 a jíž doprovázel zevrubný stejnojmenný katalog. Ani zde však nepadla ani zmínka o tom, že Košáková se kromě zahradní architektury (oblasti, kde se ženy díky tradovanému sepjetí s přírodou mohly v této době lépe uplatnit) a výtvarného umění soustavně věnovala také literatuře. Košákové literární činnost se přitom datuje již od šestnáctého roku jejího věku a ačkoli není nikterak objemná, nezasluhuje si méně pozornosti než její architektonické návrhy a studie. A to tím spíš, že do Košákové básnických sbírek, povídek a divadelních her se promítal mimořádný cit pro výsostně vizuální kvality související s výtvarnou obrazností a s prostorovým vnímáním světa – kvality, které autorka využívala nejen v architektonických projektech, ale také v odborných a teoretických statích týkajících se zahradní architektury a urbanismu, jež ve 20. letech publikovala v časopisech Naše doba, Bytová kultura, Byt a umění a Žijeme.
   Kompletní literární práce Zdenky Košákové je dnes uložena v Památníku národního písemnictví. Nalezneme zde soubor studií z oboru zahradní architektury„Zahrady, stromy, květiny“ i volnou literární tvorbu: povídky „Vrátný Štěpán“, „Žena a mezkař“ a „V mlze“; básnické sbírky „Umírající dětství“ (1920 – 24), „Chudý přínos“ (1916 – 1930) a německy psanou sbírku „Eine Liebe“; divadelní hru o jednom dějství „Srdce v rozhlase“; a konečně veršovanou divadelní hru „Daidalos a Ikar“, kterou autorka psala mezi lety 1918 – 1930.  
   Košákové stati o zahradní architektuře vznikaly v době, kdy autorka úspěšně působila jako projektantka návrhů na úpravu zahrad, zabývala se bytovým zařízením, textiliemi a květinovou dekorací a své výtvarné práce vystavovala s Kruhem výtvarných umělkyň. Ukazují na vyzrálou osobnost a v dějinách české architektury je lze chápat jako první ucelený a ekologicky laděný výklad vztahu mezi architekturou, přírodou a životním prostředím. Její první básně naproti tomu vznikaly v době autorčina dospívání. Jsou prodchnuty tápáním a romantickým hledáním sebe sama, avšak již v nich je patrné to, co se v Košákové literární tvorbě rozvíjelo po celá 20. léta – mimořádný cit pro jazyk a bolestivá touha vniknout do hlouby lidské duše (a ženské duše zvlášť). I ranné Košákové verše přitom působí, jako by je nepsala dospívající dívka, ale zralá žena – roztoužená, zoufalá i rezignující, tu odevzdaně smířená s trpnou rolí ženy v mužském světě, tu zas zatvrzele bojující proti předsudkům, které ženě pevně určují společenskou a partnerskou roli „té druhé“:

V náručí tvé umdlévám pozvolna,
pod tvými polibky shoří mé mládí,
mé ženství uzraje k zatrpklým plodům,
jež radost nedají tobě ni druhým…
To proto, že stahuješ záclony, rozžeháš lampu,
že nedáš lásce mé přijíti oknem,
by jako denní svit v jizbu tvou veplula.
(Bez názvu, ze sbírky „Umírající dětství“)

…láska – je domovem žen./ Muž je v něm toliko hostem / domovem jeho je svět.
(Daidalos a Ikar)


Jak ve své životopisné poznámce k literárním pracím Zdenky Košákové uvádí její sestra Jana, „potřeba literárního vyjádření byla u ní nejsilnější asi kolem roku 1920“, tedy v době, kdy autorce bylo kolem dvaceti. I z jejích pozdějších básních je však patrný posun od mladické rozbolavělosti k obecnější a hlubší reflexi lidského údělu. Košáková přitom netíhla k rafinované poezii nebo k trudomyslnosti. Ať již psala o přírodě a krajině (Nejkrásnější jsou stromy když odhodí šat – / Pro jejich zeleň, květy a plody je milují lidé / v jejich nahotě jak sochař je miluje bůh…/ V holých větvích promluví duše stromu…) nebo sugestivně reflektovala osamělou a raněnou ženskou duši (…Což změnil se věčný života zákon / a Eva má na zemi zůstati sama / má věčností samoty být trestána z pádu?…) , neuchylovala se k přejemnělosti nebo k patosu. Stejně jako si všímala krásy obyčejných věcí, vyjadřovala se jazykem veskrze skromným, „holým“, jehož hloubka netkví v rozkošatělosti, ale ve schopnosti empaticky a přitom přesně pojmenovat podstatu svých vjemů světa kolem sebe i v sobě.
   Košákové literární a architektonické dílo, které teprve čeká na detailní zpracování a kritické zhodnocení, bylo předčasně ukončeno postupující duševní chorobou, která jí od roku 1931 znemožňovala další práci. Zemřela 25. srpna 1945 v Plzni.


Několik ukázek z básnického díla Z. Košákové uloženého v Památníku národního písemnictví v Praze:


Bez názvu

Jsem druhým tvým domovem,
jsem domovem tvé krve, tvých hříchů –
Tvé minulosti jsem hrobem,
kolébkou tvých nezrozených zítřků.
Leč muž – věčně budeš z domova toužit,
věčně tě bude neznámo vábit,
znovu a znovu budu tě ztrácet.
Stopy tvé lásky však budu v sobě nosit,
budu je chránit a laskat
a čekat pokorně týdny, měsíce, lety,
až znaven životem vrátíš se ke mně.
(ze sbírky „Umírající dětství“)


Odhodlání

Do života jsem žíznivá přišla,
jen hořkost jsem pila z poháru lásky,
z poháru života toliko slzy –
jed zapomnění mně ve své číši přinese smrt.

[…]

Kdo vzpomene na mne až zemru?
Bylina žádná mně na hrobě nevzroste,
Travička žádná nevzejde z popela mého –

[…]

Jen ryby budou mi zamlklé sestry,
němě jak já svůj nesouce život,
hnědavé chaluhy budou mi svatebním věncem,
hvězdice mořské, jež instinktem žijí –
mně tolik podobné v tom
poplynou kolem mne lhostejně dále –
A vlny nade mnou přejdou,
nade mnou přinesou zapomenutí,
a zmatené horoucí srdce,
na věky ochladí, zmrazí!
(ze sbírky „Umírající dětství“)


Bez názvu

Polibky nedarované
kdys těžkým tvým objetím mi do krve začarované,
jak pekelný plamen dosud mne pálí,
polibky slzami touhy zalévané,
cizím tvým pohledem zmrazené a na věky pochované,
jak smutné stíny tehdy kolem nás stály.

Polibky na rtech schystaných k milování,
jež bály se, že sotva lásce tvé odvětit stačí,
když neznámou cestou jsem k tobě běžela zimní plání,
byly mi perutí ptačí.

Jak jsem je unesla zpět,
když v břímě kameněly?
a srdce zoufalé, když ve strž naváděly.
(poslední báseň sbírky „Umírající dětství“)


Hodiny

Kolika je hodin? - -
jen hodina první a hodina poslední
a mezi nimi je vlna času
včerejšek, dnešek a zítřek jsou jediný proud
noci a poledne lidského žití neurčí stroj - -
jen hořem a štěstím lze měřiti čas –
Jsou minuty, které trvají věky
a hodiny krátké jak blesk
jsou večery nejzářivější
a temná zoufalá jitra –
Na orloji života stanoví srdcem každý svou hodinu štěstí a žalu - - -
Jen hodina prvá a hodina poslední –
vteřina blaha a věky smutku
splývají v jediný proud.
(1925, ze sbírky „Chudý přínos“)


Muž v zahradě manželství

Dost jsem se nachodil pozorně po těchže pěšinkách
dost jsem se nadíval na pečlivý záhon
dost jsem se navoněl na těchže květinách
zapomněl skoro, že snil jsem kdys o širých pláních.

Mne z zahrady teď vábí to nezkrotně ven
kde za plotem
buj vše sytým a dravým životem
kde kvítí smíš šlapat, kde chce být trháno
kde srdce se vzdává a chce být drásáno
nejen pěstěno za každou almužnu
znovu obdivováno.
Za plotem vábí omamné vůně
lákají neznámé dálky
lákají hory a hluboké tůně –
Až na podzim vrátím se v domácí sad –
odpočinout a ovoce očesat.
(29. VI. 1927, ze sbírky „Chudý přínos“)


Požehnání

Vedu tě z vězení pustými ulicemi
 nocí syrou a liduprázdnou.
Domy jsou slepé. Teď víčky záclon
zavřené mají za dne vidoucí okna –
bezhvězdné nebe dívá se tmou.
Jen očima si na cestu svítíme –
jak voskovice těžkými slzami skrápějící dlažbu.
Mlčíme –
slyšet teď vlastní hlasy bylo by mukou
vždyť po létech jsme zas poprvé spolu!

[…]

Tvé ruce vyhublé, nesmírně se zdvihají k nebi
jak dva majáky se u samých oblak rozžehují –
Teď ruce – dvě hvězdy jsi oderval od oblohy
těžkým pohybem smutně a slavnostně na hlavu mi je dal
mou krev jsi jimi naposled zažeh
život až na popel spálil
a zoufalství mému požehnal.
(1924 – 1.VII. 1927, ze sbírky „Chudý přínos“)


Původní verze textu, který byl následně v rozšířené podobě za přispění Libuše Heczkové publikován v časopise Slovo & Smysl 3/2005.