Aktuálně

O projektu

Ženy umělkyně

Umělecká kritika

Umělecké vzdělávání

Genderové reflexe

Populární kultura

Neznámá území českého moderního umění

Helena Bochořáková-Dittrichová: Malíř, nebo malířka?


Helena Bochořáková-Dittrichová (31. 7. 1894 Vyškov – 28. 3. 1980 Brno)

Už jako velmi mladá se Helena Bochořáková –Dittrichová zařadila mezi špičkové grafiky. Její jméno se poprvé objevilo roce 1916 ve Vyškovských novinách, když byly jako pohlednice vydány ve prospěch občanů, postižených požárem města, její drobné perokresby ze starého Vyškova. To byla teprve absolventkou výtvarných kurzů prof. Antonína Nowaka v brněnském Uměleckoprůmyslovém muzeu. Pokračovala pak soukromými hodinami u vídeňské malířky prof. Karáskové, kde získala základní znalosti techniky kresby i malby, kompozice prostoru, světla i barvy. Hlubší poznatky z oblasti grafiky, především o dřevořezu a linorytu, získala od Františka Podešvy, který mladé umělkyni doporučil studium na Akademii výtvarných umění v Praze. Tam byla také v roce 1919 přijata do grafické školy prof. Augusta Brömseho jako mimořádná posluchačka. Brömse si brzy uvědomil veliké nadání své žákyně a dlouhá léta jí poskytoval všestranné poučení i pomoc. Při absolutoriu v roce 1922 získala Helena 1. cenu. Navazující výstava v Domě umělců představila Helenu Bochořákovou-Dittrichovou i podle kritik jako zralou a osobitou grafičku s jasným výtvarným názorem, charakteristickým rukopisem s typickým dramatickým vzruchem, dynamičností a expresivním výrazem. V roce 1923 získala Helena od Ministerstva školství a národní osvěty stipendium na studijní pobyt v Paříži. Hlavním městem Francie zahájila umělkyně dlouhou šňůru svých cest po světě.
   Základní námětové okruhy její tvorby tvoří sociální témata, práce a člověk, jeho úsilí o osvobození z bídy a utrpení, je jí blízké prostředí elektráren, dolů a hutí, velkých staveb (cykly Práce, Válka, Protiválečný cyklus, Oslavany, Brněnská plynárna, Stavba Zemského domu, Třinec aj.). Druhým hlavním tématem byly prožitky z cest. Po Paříži navštívila Helena Bochořáková severoevropské přístavy, které ji uchvátily svým ruchem. Francie a Itálie ji okouzlily jako země vysokých kultur a krajinných půvabů. V Londýně na ni zapůsobila tradiční atmosféra, za dlouhého pobytu v New Yorku zase stýkání a prolínání kultur, staré a nové doby. Pravidelně se vracela do Vídně a k velkoleposti Alp. Zarážel ji kontrast bohaté historie a soudobé chudoby Řecka. Rusko si ji naopak podmanilo. Její poslední zahraniční cesta vedla do Malé Asie, do Turecka. Všechny cesty bohatě zúročila ve výtvarné práci, vzešlo z nich množství grafických listů a kreseb, ale i řada ilustrovaných článků, esejů, cestopisů a studií, na nichž spolupracovala se svým manželem dr. Vladimírem Bochořákem.
   Inspirovaly ji i duchovní dramata a zápasy, kterými prochází lidstvo ve své historii. Věnovala jim cykly mědirytin a dřevorytů (Kristus, Bloudící, Zahrada snů). Celý život a práci Heleny Bochořákové provázeli její přátelé, rodiče, manžel. Ožívají před námi v grafické portrétní galerii. Stejně se do její práce promítá vztah k přírodě i městskému prostředí, především k Brnu, ve kterém prožila přes padesát let života a intenzivní tvůrčí činnosti. V posledních dvaceti letech života se Brno s okolím stále častěji objevuje v jejím díle, především ji zajímá přehrada v různých ročních i denních dobách. Helena Bochořáková se totiž nezaměřila jen na grafiku, paralelně se věnuje i malbě, která však není tak známá. V roce svých osmdesátin (1974) věnovala rodnému Vyškovu jako dar tamnímu muzeu soubor třiceti svých obrazů z let 1925 – 1967. Kolekce obsahuje i zátiší a kytice, které dokládají vztah umělkyně k poezii drobných věcí, které vytvářejí půvab každodenního života.
   Helena Bochořáková-Dittrichová byla také aktivní členkou KVU Aleš v Brně, Kruhu výtvarných umělkyň, Nezávislých umělců v Paříži, Bloku výtvarných umělců moravskoslezských a Svazu čsl. výtvarných umělců. Uspořádala řadu samostatných výstav (Ostrava, Piešťany, Prostějov, Jihlava, Kroměříž, Brno, Chicago, New York), pravidelně se zúčastňovala spolkových výstav. Její práce jsou ve sbírkách Moravské galerie v Brně, Městském muzeu v Brně, galerii v Olomouci, Muzeu Vyškovska). Rozsáhlé, výrazově i významově ojedinělé a originální dílo Heleny Bochořákové-Dittrichové zůstává nezaslouženě ve stínu jejích současníků. Patří však mezi přední české tvůrce-grafiky, jejichž dílo je významnou součástí našeho moderního výtvarného umění.
   Ačkoli Bochořáková-Dittrichová proslula především jako grafička, její malířské dílo – a to zvláště v jeho počátcích z doby počátku dvacátých let –  rozhodně stojí za pozornost. U příležitosti souborné výstavy Bochořákové-Dittrichové v KVU Aleš v roce 1937, na níž autorka vystavila nejen své grafiky, ale rovněž retrospektivu své malířské tvorby, napsal v souvislosti s vystavenými obrazy H. Sixtus, že její „způsob vyjadřovací je (…) osobitý, mnohdy odvážný, smělý, vždycky však široce pastozní. Velkorysost forem a často i prudké kontrasty barevné jsou pro ni velmi charakteristické.“ Stejně jako většina meziválečných kritiků se ani Sixtus neubránil úvaze nad tím, jakou roli ve tvorbě Bochořákové-Dittrichové hraje její pohlaví a zda-li se od tradovaných rysů vlastních „ženskému umění“ nějak odlišuje. „Všelijakých detailů a kudrlinek, jak jsme na ně často u žen, umělkyň, zvyklí, nenajdeme nikdy u této malířky. Proto jest možno říci, že je spíše malíř, než malířka, poněvadž se v jejích obrazech nejeví nikde ani zdání po nějakém vyumělkování, kterým se často umění žen vyznamenává ke škodě samotného výtvarného díla. Nejspíše bychom ještě práce Heleny Bochořákové-Dittrichové mohli přirovnat k dílu Zdeňky Burghauserové, která rovněž vymýtila ze své tvorby jakékoli zdání inferiority umělkyně ženy, oproti umělci muži. Proto, že některé umělkyně ženy se snaží docela vědomě vymaniti se z nasládlého malování, neprávem jen ženám připisovaného, nelze samozřejmě usuzovati, že by byly mužatkami.“

Sestavila Martina Pachmanová