Aktuálně

O projektu

Ženy umělkyně

Umělecká kritika

Umělecké vzdělávání

Genderové reflexe

Populární kultura

Neznámá území českého moderního umění

Jičínská, Věra (1898 - 1961)


Věra Jičínská (1898 – 1961)

Od roku 1916 začínala výtvarná studia nejprve na Umělecko-průmyslové škole v Praze u profesora Františka Kysely, potom v grafické speciálce v Mnichově u prof. Ehmkeho a následně v Paříži u Fernanda Légera, Othona Friesz a André Lhote). Počátky její práce jsou spjaty s analytickým kubismem, jenž však brzy opouští a přiklání se spíše v puristické malbě, jejíž plošnost a abstraktnost je blíže jejímu naturelu. Po klasicistické fázi, z níž pocházejí lhotovské figurální kompozice, včetně ženských aktů, se Jičínská začíná soustředit na barvu a světlo a na konstrukci obrazu z tónů a valérů, nikoli z hmot. Její tvorba je sice nadále inspirovaná viditelnou skutečností a motivy jejích obrazů vycházejí z realistické tradice, ale malířčin výraz je čím dál tím abstraktnější. „Celá její tvorba se stala mluvou barvy, usilující vyjádřiti jí subjektivní představy o světě,“ napsal o její práci na začátku třicátých let J. B. Svrček. Věra Jičínská své obrazy v meziválečných letech vystavovala v Paříži, Budapešti, Praze a na mnoha dalších místech v Československu. Největší část díla Jičínské je dnes v Městském muzeu v Dobrušce, kam se dostala jako součást rozsáhlého daru Prokopa Laichtera.

Muzeum v Dobrušce bylo založeno v roce 1931 a původně umístěno na náměstí. V roce 1967 daroval dobrušský rodák Prokop Laichter městu dílo své manželky Věry Jičínské, které zahrnuje dva tisíce obrazů a kreseb. Výběr z jeho daru se stal základem expozice galerie. V muzeu je instalována stálá expozice obrazů z tvorby malířky Věry Jičínské, žačky Jana Zrzavého. Je zde vystaven průřez celoživotním dílem umělkyně, včetně jejích obrazů ze zahraničních cest. Další část expozice si všímá přínosu Laichterova nakladatelství pro českou kulturu.  

V 1941 napsal Jan Zrzavý, blízký přítel Věry Jičínské, úvodní text do katalogu této malířky. V textu shrnul, proč se Jičínská a mnoho jiných malířek dosud nedočkala patřičného uznání: „Její dílo není dosud dostatečně známo v široké veřejnosti, protože ji, jako všechny malířky, stíhá nespravedlivá kletba předsudků, že ženy nemohou dobře malovati. Jejich úsilí není dosti vážně bráno a staví se jim všemožné překážky k uplatnění jejich díla, odmítá se jim předem uznání. Je pravda, že je málo dobrých malířek a ještě méně velikých (ale kolik velkých malířů je mezi těmi tisíci malujících mužů?), snad proto, že ženy přírodou jsou tak uzpůsobeny, že v jiných formách umění mohou se snadněji, lépe a plněji vyjádřiti – ale neznamená to přece nikterak, že malovati nemohou a nedovedou.

Bibliografie (výběr):
J. B. Svrček, Moderní výtvarné umění na Moravě, 1933, s. 49 – 52.
Jaromír Pečírka, Rozhovor s malířkou Věrou Jičínskou, Měsíc, č. 8, 1936, s. 13 – 16.
Jan Zrzavý, Věra Jičínská, Praha – Topičův salon, 1941 [katalog].
Hana Rousová, Linie, barva, tvar, Praha, GHMP, 1988 [katalog]
Hana Rousová, Český neoklasicismus dvacátých let II. Mezi klasickým řádem a selankou, Praha, GHMP, 1989 [katalog].
Barbora Zlámalová, Jan Zrzavý a Věra Jičínská: Zpráva o přátelství (Dopisy a vzpomínky z pozůstalosti zapomenuté malířky), Umění XLIX, 2001, s. 321 – 333.
Barbora Zlámalová, Druhá diplomová práce: Meziválečná tvorba malířky Věry Jičínské (Masarykova univ.), 2002.

Sestavila Martina Pachmanová